Odsuzování ... Během svého života se s ním setká téměř každý. I já se s ním znám a nemyslím si, že by to byla zrovna zkušenost, za kterou jsem rád. Jak k něčemu takovému vlastně dojde? Uvidíme někoho na ulici a hned nás třeba napadne: Bože, to je určitě nějaká levná holka. Ale víme, že tomu tak skutečně je? Ne, to rozhodně nevíme - ale tu dotyčnou osobu už odsoudíme a nehodláme ji vrátit na rovinu k ostatním. Už je pro nás něco méně, než jsme my. Je někde pod námi. Jsme schopni říct, proč odsuzujeme? Nemyslím si. Je to hodně těžké posoudit. Ale musíme si přiznat, že občas snad každý z nás někoho odsoudí. Já se všem lidem snažím dát více šancí, důkladně ho poznat. Ale přeci jen, při prvním setkání si vytvoříme nějaký obraz toho člověka a není moc lehké se ho zbavit. Ale buďme reální - všichni jsou lidé a měli bychom to tak brát. Nikdo z nás není svatý, nikdo z nás není bez chyby. Ani mi ne a pokud budeme hledat lidi bez chyb, zůstaneme sami se svými chybami, což je smutný život. Proto nedávejte na první pohled, nevěřte všem pomluvám a dejte všem lidem šanci ukázat vám, co v nich je! Protože jen tak poznáte, kdo za to skutečně stojí. Navíc hodně mě v dnešní době sere to, jak lidi dovedou odsuzovat druhé taky podle rasy, vzhledu, národnosti, náboženství nebo taky i kvůli nějaké nemoci - sám mám trošku vážnou nemoc, neboť od 16 let jsem epileptik, musím kvůli tomu brát speciální léky, které musím brát 2x denně (ráno/večer) v přesný čas. A přesně za tohle mě celkem dost lidí odsuzuje, že jsem od nich odlišný a nebo mě nějak slovně uráží, třeba slovy: "To je na co? Aby jsi utlumil svou demenci?," atd. Řeknu Vám na rovinu, je to hnusný a nepříjemný pocit a jak si takový člověk má užít nějakou párty v klubu s kámoši, když si tam pak musí vzít právě ty léky nějakým způsobem před tolika lidmi? Nebo jak se takový člověk musí cítit, když je v něčem od jiných omezený? Vy, co takoví jste a odsuzujete lidi podle toho, jak vypadají, jak se oblékají, jakou víru vyznávají, jaké jsou národnosti či jakou mají pleť, tak si zkuste představit na malý moment jednu věc - jak by bylo Vám na místě toho druhého? Asi by Vám bylo hrozně, že se nějak lišíte od ostatních, co? Já naštěstí mám i skvělou partu kluků a holek, kteří o mém zdravotním stavu ví, nezavrhli mě, berou mě stále jako jednoho z člena party, jsou tu vždy pro mě a ví, jak by eventuálně pomoci, kdyby na mě přišel záchvat - takže ano, o první pomoci vůči mě ví. Navíc, když občas s nimi zajdu na párty někam do klubu a oni si tam dají alkohol, tak mě do něj nenutí, protože ví, že bych si i tak nedal, i kdybych neměl právě onu závažnou nemoc - mí rodiče mi vždycky říkali:"život se dá užít i bez alkoholu" a jak tak jsem začal poznávat, tak opravdu ano. Tím nechci brát lidem, že by měli přestat pít, je to každého věc. Teď se v posledních dnech zabývám otázkou, jaký by to byl svět, kdyby se lidi měli navzájem rádi a v čemkoliv si pomáhali i bez ohledu na odlišnosti toho druhého? Na tohle si nedokážu odpovědět a popravdě, moc si to nedokážu představit. A co z tohoto všeho vyplývá? Jen jediné - ať už člověk vypadá tak nebo tak, vyznává nějakou víru, je jiné pleti či jiné národnosti, je to stále člověk jako každý jiný, jako třeba já. Člověk, ať už je tlustý, hubený, vysoký, malý, bohatý či chudý, neodsuzuje mě za jiné odlišnosti a chová se ke mně přátelsky, budu se taky tak k němu chovat a je to pořád člověk jako každý druhý Lidi, mějte se fakt rádi, svět by byl pak mnohem krásnější
0 Comments
Pojďme si to říct otevřeně
Cesta za jakýmkoliv snem je náročná a stojí hodně práce, aby se sny přeměnily do reality. Máme milion věcí, které musíme udělat, a většinu z těch věcí ani nevíme, jak udělat, protože vypadají jako neskutečně těžké, beznadějné, nereálné ... Ale chtěl bych Vám říct, že i přes tyto nepříjemné pocity, je to vlastně jednoduché. A spoustu lidí si to neuvědomuje. Spoustu lidí si myslí, že plnit si sny je šííííleně komplikované a to je zastaví ještě před tím, než na svou cestu vůbec vyrazí, anebo je to zastaví od toho, aby pokračovali. Všechno, na čem úspěch a plnění si vlastních snů stojí, je NEUSTÁLÁ AKCE – jít dopředu! Je potřeba mít na paměti, že se nesmíme vzdávat, když přijdeme k první překážce, protože těch bude na cestě mnoho. Jednoduše je potřeba jít a něco pro své sny neustále dělat. A to je také to, co dělí lidi, kteří si své sny plní, od lidí, kteří jen o svých snech mluví. Když totiž na sobě stále makáme, učíme se, následujeme své srdce, abychom věděli, jaký další krok udělat, tak se posouváme dál. Neustále. Jeden malý krůček za dalším. Aniž si to uvědomujeme. Tedy jednoduše jdeme pomalu vstříc našim snům. Například moje cesta za mým velkým snem, hrát florbal na vysoké úrovni, byla těžká. A stále je. Ač si někteří lidi myslí, že to, co dnes dělám, jsem dělal už odjakživa, nebo že to přišlo jen tak, bez práce. Že moje možnost si zahrát nejvyšší juniorskou extraligu ve florbale, mi padla jen tak do klína. Ale ne! Já jsem na sobě roky a roky dřel, trénoval, do zápasů chodil na plno s čistou hlavou a na sto procent se soustředil čistě na zápas, i když se mi třeba nechtělo a byl jsem unavený z předchozího tréninku (ano, tréninky máme docela náročné a tvrdé). Často jsem hrával se zraněním nějaké části těla, takže mi hraní florbalu někdy i „bolelo.", Začít se "vzdělávat" od těch nejlepších světových florbalistů, investovat peníze do vybavení; není to zas tak jednoduché, ale pokud člověk chce, tak pro svůj sen musí něco udělat, i když to bude něco stát. Jednoduše jsem NEUSTÁLE šel dopředu a stále jdu. Byla jsem na spoustě turnajů, kde jsme s kluky z týmu sbírali klubové úspěchy. Chtěl jsem to dokonce i nespočetně krát vzdát. Říkal jsem si, jestli ta dřina, všechno úsilí, investované peníze a čas budou vůbec k něčemu dobré, jestli se mi vůbec někdy splní sen si zahrát seniorskou extraligu. Chtěl jsem to vzdát. Ale neudělal jsem to. Šel jsem dál. Každá překážka mě ale posílila a z každé zkušenosti jsem se snažil si brát jen to nejlepší a pokračoval jsem dál. Neustále. A to je právě to „jednoduché,“ co pro splnění jakéhokoliv snu musí udělat každý. Nevzdávat se a jít dopředu … Podívejte se třeba na vrcholové sportovce. Ti, aby dosáhli svého cíle a byli nejlepší, tak musí trénovat za jakéhokoliv počasí, obětovat svůj volný čas, a trénovat prostě pořád - já se snažím tím stejným způsobem a sám za sebe mohu říct, že se mi víc než skvěle daří. Ať se děje, co se děje. Neustále se musí krůček po krůčku zlepšovat a překonávat své hranice. Žádný sportovec se nenarodil rovnou olympionikem. Všichni z nich musí makat a nevzdávat se, když první závod nevyhrají. Spoustu lidí to vzdává možná někdy i těsně před tím, než svého cíle dosáhnou. Nebuďte tedy těmito lidmi a jděte si stále za svými sny … I když je to těžké, tak ale to nejjednodušší, co pro své sny můžete udělat je: VYTRVAT! Mnohokrát děkuji za přečtení tohoto příspěvku Váš Blonďák |
KATEGORIE ČLÁNKŮ |